Když 31. prosince 2008 odbíjela půlnoc, opilá jsem zírala na oblohu, kde se pár rachejtlí snažilo asi o ozvláštnění toho momentu, a ikdyž jsem v ten moment sama nebyla, věděla jsem, co mě tenhle rok čeká ... sto roků samoty. A je to pěkně na hovno, abych pravdu řekla.
Na jednu stranu jsem královna všech cyniků, loktařů, chodičů přes mrtvoly a nakopávačů do rozličných prdelí, (nebo bych si přála být) ALE ... jsem ženského pohlaví. A dělám si naděje. Navíc já jsem já a já chci žít a užívat si a dost mě frustruje, když i přes mé veškeré nenápadné snahy, jsem odkázaná na čekání. Naděje jsou zabijáci vší spontánnosti a já jsem začala spontánnost milovat, jenže na ní asi až moc čekám a taky od ní moc čekám.
Došlo to už tak daleko, že začínám přemejšlet nad záchranou jistého kamaráda, co chtěl zachránit od nudy v jeho vztahu.
A to je prosím pěkně jaro.
tak třeba právě proto, že je jaro :)