Vždycky jsem neměla ráda nepříjemný prodavačky v obchoďáku. Nebo úřednice na pracáku a socáku a u přídavků na děti, který vypadaly, že pokud se jich zeptám ještě na něco, umlátí mě mojí vlastní občankou. Nebo teďka ta bába v bance, která byla vysoce pohoršena tím, že se jako student domáhám Maestro karty. Tyhle lidi mi kazili náladu a znepříjemňovali den. Nechápala jsem a je a litovala. Já sama jsem se ve svých několika povoláních snažila být milá. A myslím si že mi to celkem i šlo. Muzeum mě na to připravilo dokonale nenásilnou formou, jako tazatelka a hostestka jsem prostě být milá musela, abych si svůj počet dotázaných lidí co nejrychleji odbyla, v Albynu by mě jinak vyhodili. Tak jsem to vždycky ňák zuby nehty vydržela. Jenže ... teď mám nad sebou pouze jednoho nadřízenýho a když zrovna není v práci, můžu dělat ledacos. Sice mi od něj bylo řečeno, že do telefonu zním "very polite" což je možný, já si ale připadám jak robot opakující se stále dokola a už mi to leze silně na nervy. Lidi jsou blbý. Hrozně. Kdyby viděli, co na druhý straně telefoní linky potichu vyvádim, nestačili by se divit. Jsou to debilové a do toho telefnou hrozně ječej, kdo to má pořád poslouchat. Prostě se ze mě stala ta nepříjemná prodavačka/operátorka (telefonistka). A je to hrozný. Už nedokážu být milá!!! To je konec. Moji kolegové budou dozajista oslavovat, až zítra po mé poslední šichtě odejdu. Uíííííááááááá!
Maruško, já Tě chápu, když děláš 40. dotazník a člověk Ti odpoví: ,,V Kauflandu vůbec nenakupuju", při čemž na dotaz, kam chodí nejvíce nakupovat zajásá - ,,No přeci Kaufland" máš chuť mu vrazit tužku do nosu a s úsměvu se stává křeč....Proto jsem odcházela na záchod, tam si jen tak dřepla a opakovala: ,,Ne, už ne, už prosím ne!" Nejde být milá, lidi jsou prostě odporná zvěř, která se nikdy neměla naučit mluvit