Nesnáším rána.
Nenávidím to přemáhání se, abych vstala. Vždycky mám chuť se akorát víc zachumlat do peřiny a schovat se před celým světem.
Nesnídám ... nesvačím ... neobědvám a už ani nevečeřím.
Cpu do sebe hormony, svým očím nedávám oddych od kontaktních čoček. Lakuju si nehty a žehlím vlasy. Chodím pozdě spát a ráno pozdě vstávám. Nepohrdnu žádným alkoholem. Mám problém se soustředěním se a křičím na lidi. A někdy lžu.
Prostě to všechno vedu od desíti k pěti.
Každopádně jsem se už probudila a vůbec se mi to nelíbí.
Hola, Maruško...Koukal jsem, že se změnou barevného ladění blogu souvisí i barva nálady, která se tu promítá čím dál víc...a je samozřejmě správný, že svoje pocity dáváš najevo aspoň sem, pokud není kam (spíš komu) jinam, což znám a není to nic záviděníhodnýho. Každopádně stejně jako všichni mí známí, co si to kdy zkusili, máš můj obdiv za to, že dokážeš žít v cizí zemi...se všema potížema a komplikacema, který to s sebou přináší...Každopádně držim palce, aby aspoň něco šlo podle Tvých představ a mohla jsi se z toho upřímně radovat (a taky přeju, aby toho bylo, čím dál víc...)
Moje oblíbená fráze, přesto, že převzata z TV reklamy na tonik Schweppes, říká: Život je džungle! Člověk se pořád za něčím honí a pomalu ztrácí svěžest...
Možná časem každej objevíme nějakej recept jak s touhle džunglí bojovat;-) Tak držim pěsti...a přeju FAJN den:-)